středa 15. srpna 2012

Robert Rath

Druhej den se po ránu (asi tak kolem dvanáctý) se du podívat do školy. Hned u zastávky tramvaje jménem Chalmers je velkej barák tvořící bránu do obrovskýho kampu a ten má na sobě velkym chromovanym písmem taky napsáno Chalmers (ačkoliv to založil skot, čte se to Šalmrš), aby se snad nikdo nesplet. Fakulta architektury je hned za bazénkem s fontánama vedle travnatýho amfiteátru, jehož středem je kopeček a ve kterym se vždycky někdo opaluje. Fakulta architektury je uplně normální barák s jednim atriem (A-garden) a jednou otevřenou „rajskou“ zahradou (V-garden). Asi se k ní eště dostanu až mě pustěj někam dál, teď je všechno zavřený, takže jediný čeho sem si zatím všim je, že celý přízemí je vyzděný z neomítnutejch děrovanejch cihel na vejšku a okna v atriu maj vysouvací markýzy jako kdyby tam mělo bejt během semestru několik pater zelinářství nad sebou.

Po poledni se dostávám zase na nádraží za internetem (eště sem neobjevil způsob jakym chytit ve škole eduroam na mobil). Asi tak ve dvě mi píše Robert Rath, jeden člověk co tady taky hodlá dělat architekturu, akorát že celej magistr, a mimochodem se i zmíní o tom že za půl hodiny dorazí na Centralstation vlakem. Čekám teda na něj, asi bude mít milión zavazadel, tak mu třeba pomůžu. Taky že jo. Když ho konečně najdu, táhne za sebou dva kufry – jeden je docela normální velikosti, druhej je obří kostkovanej slon eště o něco větší než muj. Takže mi automaticky dává do opatrování ten větší, vypadá z něj dost zmoženě. Bude bydlet v Ostkupanu, obří hliníkovej barák na východ od Chalmers. Je to mimochodem dost blbý místo, není moc blízko školy a eště k tomu je až za dálnicí, která vede do Goteborgu z jihu. A aby toho nebylo málo, tak vedle dálnice eště jezdí vlak, prostě skvělý místo. Nicméně tramvají sme se tam s těma všema zavadadlama docela dobře dostali (a protože sme pospíchali než mu zavřou kancelář – to by pak byl bez klíčů – tak sem si přitom co sme dobíhali tramvaj málem tim velkym kufrem zlomil nohu) a já sem měl čest se poprvý seznámit se švédskejma kolejema. Ač je to velkej deskovej barák, má dvě vejtahový jádra, takže člověk nevědoucně nastoupí do prvního vejtahu kterej vidí a hned co vyjede nahoru tak zase musí sjet dolu, protože je ve špatnym vejtahu. Takový dva činžáky beze švu mezi sebou. Nicméně Robertův pokoj je na chodbě s dalšíma čtyřma pokojema a je to docela hezká útulná čtvercová místnost s velkym vyklápěcim oknem orientovanym na západ s výhledem na všechen ten dálniční bordel dole. Ani bych se nebránil tomu, kdyby moje kolej kterou mám domluvenou od září vypadala taky takhle.

Z Ostkupanu se vracim přes Johannenberg, to je ta čtvrť kde je škola. Je to do kopce, kolem paty dost hrozivejch betonovo-cihlovejch zdí koleje Olofshöjd. Když se ale ptoráhnu po úzkym schodišti mezerou mezi jednotlivejma domama, zjišťuju že sem se dostal do ráje. Sem na malym nádvoří (jehož podlaha asi stojí na parkovišti, který zdola vypadá tak strašně) obklopenym asi třípatrovejma cihlovejma domkama s pultovou střechou. Na trávě kus ode mně se opaluje chlápek, ve stínu na dřevěnejch dlouhejch schodech si čte holka. V přízemí sou pokoje který maj vstup rovnou z nádvoří, k těm nahoře vedou schody vnitřkem. Takovejch nádvoří tam je několik, v každym je trochu jiná sousedská atmosféra, v každym sou otevřený dveře. V jednom je slyšet, jak někdo hraje na klavír, v jinym zase plynou měkký tóny klarinetu.

Když se jde z Olofshöjd do kampu Chalmers, musí se přejít takovej podlouhlej kopec, kterej podobně jako Petřín nebo Vítkov zabíhá do centra města a ukazuje kolmo na řeku. A na hřebenu toho kopce stojej bílý (prej Bauhauzácký?) paneláky a mezi sebou maj normální mezipanelákovej prostor. Tenhle švédskej je ale druhej ráj. Kolem domů je v německym stylu dokonalej trávník střiženej na pět centimetrů, ale pahorek uprostřed je takovej,jakej byl před tisíci lety, do něj možná nikdo nikdy nezasáh - švédskej les, dlouhá tráva, kapradí a tyhlety všechny věci. Zdá se to jako rozhodnutí postavit baráky tam kde potřebujou bejt baráky a tam kde to potřeba neni, nic nedělat, nestříhat, nestavět, neasfaltovat. Je to malej ostrov švédska, jaký prapůvodně bylo. Hranice mezi městem a severskym lesem je naprosto jasná a definovaná - tam kudy zrovna projede poslední záběr sekačka. A pod tim všim vylejzaj skály, který dávaj najevo na čem tohle všechno stojí a co tam pod všim tim úrodnym nebo stavebnim humusem nakonec zase zůstane. Skály nikdo nepopře a nevybagruje a ony to dobře vědí, vylejzaj všude po celym městě na nečekanejch místech, dávaj najevo svojí přítomnost a důležitost, stejně jako se propisujou kosti pod kůží lidskýho těla.

3 komentáře:

  1. "Fakulta architektury je uplně normální barák s jednim atriem" ...kéž by se toto dalo napsat o FA v Praze... ve Švédsku je vedle školy bazének s fontánkou a amfiteátrem, u nás máme vyprahlou piazettu střeženou vzduchotechnickým falusem s náhrobkoidně mramorovými lavičkami... no holt jiná země, jiný mrav...

    OdpovědětVymazat
  2. tomáši, nejsi ty architekt? :D čiší to z každý věty...:))

    OdpovědětVymazat
  3. No hele mě hlavně dostává že v týhle zmrzlý zemi lidi žijou víc venku než u nás. Samovolně. Resp někdo jim to umožňuje žejo.

    OdpovědětVymazat