Ty tři bestie - obrovskej kufr, batoh a mnou ušitá taška sežraly mejch deset kubíků krámů a vypadá to že maj dost. Myslim že je to nejvíc zavazadel co kdy kdo na erasmu měl. Teď eště nic nezapomenout. Občanku, erasmácký papíry, pojišťovací papíry, asi deset litrů slivovice, helmu na kolo, nářadí na kolo (na nějaký kolo tam snad přijdu), deset miliónů ruznejch dalších tretek jako svetry a tak. Zjišťuju ze kufr felicie má jenom o kus větší objem než je objem mýho kufru. Na florenci sme o třičtvrtě hodiny dřív, takze tam krásně stihnu opravit dvěma gumicukama jedno kolečko kufru který se mezitim málem poroučelo a dojít si na záchod (ačkoliv to je jeden z významnějších bodů myho budoucího úspěchu tak jdu na záchod jenom jednou, což by se dalo pochopit jako záměrná bagatelizace a ignorance ze strany přírody. Záchod stojí osm českejch, takže si hezky počkám než mi ta pracovnice vrátí na desetikačku dvoukorunu, na kterou se dalšího půl roku budu koukat jak rezne na dně šuplíku. Hlavně, že si dokážu vydupat, co mi patří, ne?). Myslel sem že loučení s rodičema a taky s magdou bude samá patetičnost, ale můj kousek mozku kterej má obyčejně na starosti emocionální stránku se na to dost vykašlal. Zato ta část mozku, která by si měla vybavovat věci, si bohužel nevybavila, že si musim vzít s sebou obří tašku, takže ta zůstala ležet na lavičce a magda jí musela jemně zminit. Žlutej autobus se jako jedovatá housena plazil plochou nemeckou krajinou a pás u sedadla mě s tupou natvrdlostí bezpečnostního prostředku lisuje střeva celej zbytek dne. V noci se líná žlutá housenka změnila na dravou příšeru, která, nesouce v sobě sedmdesat spících vajíček, prokličkovala nocí a deštěm mezi neviditelnými německými vesnicemi za jediným cílem - aby se nakonec nechala sežrat velkou ocelovou hubou trajektu v Puttgarden. Následuje čtyřicetiminutový jemný houpání a pár prohozenejch slov s Martou Maštálkovou z A1 Architects, která jede náhodou stejnym autobusem až do Osla. Otevírá se druhá plechová tlama - ta holandská, která nás plive v Rodbyhavn. "Vážení cestující připoutejte se prosím bezpečnostními pásy, za dvě hodiny budeme zastavovat v Kodani". V Helsingborgu maj autobusový nádraží pod normálním domovním blokem a o kus dál velkej tmavej přesně střiženej živej plot na kterym je obrovskej bílej tag nějakýho eko-sprejera. Přijíždíme do Goteborgu. Zvlněnou krajinu postupně zaplňujou baráky a fabriky. Projíždíme Mölndalem, takovou malou vesnicí na jihu kde sem taky sháněl bydlení a kde sem ho díkybohu nesehnal. Autobus nás vysazuje na parkovišti u Centralstation, loučim se s Martou Maštálkovou a táhnu všechny věci k nádraží. Eště chvíli mě doprovází skupinka čechů, bůhvíkam jdou, asi tady budou na dovolený, pak se roztrušej a ro sou asi poslední češi který dalšího půl roku udivim. Goteborg. Všechno je totálně jiný, jinej svět, jako u ufonů. Vlastně je všechno stejný, taky tady sou baráky a silnice a krajina, ale je to všechno udělaný jinak, tak nějak krásně. I lidi sou tady všichni ňáký hezký, hezky oblečený a díky tomu se mi asi zdaj i přirozeně hezký. Vůbec to nepobírám, nemá cenu o tom psát, je to tak jinej svět a všechno mi to šíleně mlátí do hlavy že se musim vykašlat na psaní a focení a dát si pauzu než to začnu všechno pobírat.
hezke
OdpovědětVymazat