Ostkupan

Dneska mám sraz s Robertem na Gustav Adolfs torg. To je náměstí, který má mimochodem svoje jmenovce ve Stockholmu, v Malmö a v Helsingborgu. Do roku 1854 se menovalo Stortorget - Velký náměstí, ale pak tam postavili GUstava Adolfa jako otce Goteborgu. Na severní straně je klasicistní radnice, bejvalá burza, a na západní je soud, kterýmu udělal Gunnar Asplund před válkou další křídlo (+). Kolem náměstí teče jeden z Goteborskejch kanálů, kterej ze zrovna v tom místě zužuje, aby udělal místo pro Brunnsparken, jednu z největších křižovatek Vasttrafik s docela příjemnym dlážděnym parkem vedle sebe. A zrovna to místo zúžení dostalo největší možnou pozornost tim, že místo klasický nábřežní zdi je tam náplavka a dá se tam sedět a koukat na řeku po dýlce, což je mnohem hezčí než na štorc. Z řeky je divadlo a z mostu hlediště a tak to má bejt.

Jedem lodí do Lindholmen, protože z lodi sem furt unešenej, a tam odsaď na krátkou procházku tamnější malou obytnou čtvrtí, kde to vypadá jako ve vesnici na pobřeží Islandu, kde sou takový zadní uličky který v podstatě jako průchodný propojený zahrady a každej tam má svůj stůl a gril a kola a všechno možný a je to to nejútulnější co sem zatim viděl. Hned o kus vedle je zahrádkářská kolonie, kde má každej svojí zahrádku, což ovšem neni vůbec na první pohled patrný, protože mezi jednotlivejma zahrádkama nejsou ploty a bůhví jak jeden pozná, kde končí jeho a kde začíná cizí, ale o tom to asi je, že je to jedno a nevadí když náhodou mrkve rostou už u souseda ptotože to je přece soused a ne někdo cizí.

Pak přes most čtvrtí kde sou docela hezký baráky o jejichž krásu se staraj okna s tenoučkejma rámama a o kus dál někam, kde se to menuje Sannegarden a je tam kopec s výhledem na řeku. Z toho kopce je vidět docela velkej kus západního centra města, čtvrti Majorna a Haga a taky spousta různejch všemožnejch přístavů. Nejvíc z toho ale leze modrá bronzová socha Sjömanstornet na antickym sloupu - námořníkova žena vyhlížející svýho milýho kterej se nevrátil z První války. Socha patří k Sjöfartsmuseet, námořnímu muzeu, a celý to bylo postavený po první válce. Sloupem prej vede vejtah, asi se tam někdy budu muset podívat. Kus jihovýchodně od muzea pak je eště vidět Masthuggskyrkan, velkej červenej kostel pro tisíc lidí, postavenej na začátku 20. století.

Deme dolu z kopce a lodí kolem námořních ježábů, který stojej v přístavu jako velký železný plameňáci, zpátky na "pevninu". Vystoupíme ale už v Roselundu abysme si mohli prohlídnout čtvrť Inom Vallgraven. Jméno čtvrti v překladu znamená obehnaná vodním příkopem, což taky je. V minulosti vedly podél příkopu eště hradby. Teď se řiká Inom Vallgraven celýmu centru města který bylo uvnitř hradeb, včetně Severního města (Nordstaden). Samozřejmě sme minuli milión věcí, jak to bejvá když se člověk prochází centrem města, jediný čeho sem si všim byl dům kterej vypadal jako od Plečnika a Göteborg Domkyrkan, docela velkej klasicistní kostel z roku 1815, kterej ale zevnitř vypadá úplně moderně protože má velkou bílou hladkou nafouklou klenbu, trochu jako Asplundova kaple ve Stockholmu - Skogskyrkogården.

Večer koupíme pivo a zamíříme na Ostkupan k Robertovi, kde potkám všechny jeho současný spolubydlící, dva americký černochy, který oba kašlou na jakejkoliv pořádek v kuchyni a podobně a díky tomu se neustále hádaj s mladym manželskym párem z Číny, který štve že kuchyň je furt hnusná. Navíc je pátek večer, takže si jeden z těch američanů pustil nejvíc nahlas v pokoji hudbu a číňanka se rozčiluje že to je takhle furt, že ten číňan co tam bydlel před Robertem odešel právě kvůli tomuhle a že voni už to taky nemůžou vystát ale že se můžou přestěhovat až za dlouho. Nakonec je tohle téma celýho večera, kterej spolknul asi tak půl litru slivovice, kterou si ale ani žádnej z Amíků nedal protože by je to prej skolilo.