Dánsko

Studijní vejlet v rámci Nordic architecture, pět dní v Dánsku. Vejlet trochu v japonskym stylu. Autobus, vystoupit, pár slov o baráku, sto fotek, nastoupit, dvě hodiny v autobuse, vystoupit, ...

Po čtyřhodinový plavbě z Varbergu do Grenå opouštíme racionální estetiku Scandlines trajektu a autobus nás vysype u prvního pointu - Aarhus university: Fisker, Møller, Stegmann. Prvních pár baráků je přibližně z roku 1930. K jejímu vzniku výrazně přispěl leader místní cihlářský firmy a to tak, že univerzitě daroval milión žlutejch cihel, čimž zároveň určil celej vizuální styl školy na osmdesát let dopředu, protože všechny další baráky se automaticky taky narodily žlutý. I přesto že přednáškovej sál spíš chce bejt kostelem, na svojí dobu to je skvělej barák.

Po cestě ven z kapmusu potkáme dvě nádherný fasády úplně normálních žlutejch cihlovejch baráků. Bydlet za takovouhle fasádou musí bejt potěšení. Nevim jestli to je těma diagonálama, který sou tvořený vystrčenejma balkónama, nebo barvou toho břečťanu nebo proporcema oken, ale asi to je spíš mixem toho všeho.

U druhýho baráku jednoznačně vyhrávaj linky zastínění. A poměry asi taky. A taky jemnost okenních rámů (sme v dánsku - na severu!) a to že sou okna v líci (to se v Praze taky prej nedá dělat protože tam moc prší!). Celkovej tvar baráku tomu dává vtipnou stodolovitost. Je z toho domu jasně vidět suverenita pořádnejch bytů který sou jeden jako druhej pořádně vyvedený. Je to dobře udělaný, má to všechno co potřebuje (i stínění!) a hotovo, de se bydlet. Nevim jestli eště v Dánsku něco tak hezkýho uvidíme.

Přichází radnice města Aarhus - Arne Jacobsen a Erika Møller. Možná že je to jedinej šedivej barák v celym dánsku. Je z padesátejch let a původně tam nechtěli mít věž, ale když se ozvala kritika z novin tak ten šperk vyšvihli. Eště že tu veřejnost máme. Hodiny sou v půlce vejšky věže - to je inspirace přinesená z itálie. Vnitřek je taky dost šperkovitej a do toho je vraženej bílej vstupní vestibul s estetikou plastový vaničky na kuře. Příčky sou udělaný z miliónu dřevěnejch latěk a jenom je škoda že to je celý zničený obří nástěnnou malbou nejodpudivějšího odstínu modrý.

V pondělí večer se procházíme úzkejma ulicema Koldingu a průjezdama nahlížíme do překvalivě velkejch a příjemnejch dvorů, v úterý ráno nás Michael /to je náš učitel Nordic Architecture/ provede developmentem víkendovejch domků strašnejch forem, který sou dokonale průhledný a lidi jsou v nich vystavený jako ve vitrínkách, jako kdyby se Troels Hasner a Ole Justesen inspirovali Tatiho filmem Playtime.

V podhradí po cestě od jezera sou dost zajímavý věci ..

Pak z podhradí na kopec ke hradu, kterej se menuje Koldinghus, je asi z třináctýho století a v devadesátejch letech ho rekonstruovali Exner Architekter ve správnym devadesátkovym stylu.

Přejezd autobusem do Middelfart a návštěva jedný zhroucený vesmírný lodi natřený nabílo (Middelfard savings bank, 3XN - původně se studio menovalo 3 x Nielsen, přestože Nielsen byl jenom jeden z nich). Nicméně to vypadá že barák funguje, pracovníci sou spokojený a každej má výhled na moře, evidentně terasový open-space kancly sou příjemnější prostředí než standardní kancelářská krajina. Klienti sou taky spokojený, protože si můžou sednout na schody a nebo si jít řešit finanční záležitosti s pracovníkem do patra na vnitřní terasu a koukat se na moře, zatimco jim peníze odplouvaj do útrob banky. Chlápek co tam dělá údržbu a provádí nás je taky spokojenej, protože spotřebujou o něco míň energie i když budova byla minimálně dvakrát dražší než mohla bejt, a šéf je taky spokojenej protože má jedinou uzavřenou kancelář. V noci ufo prej svítí, protože vytváří přirozenou dominantu města.

Po bance přichází na řadu muzeum umění v Sorø, normální barák s normálníma zdma a normálníma oknama a normálně extraspeciálním druhem cihlotašek který byly normálně extraspeciálně vyvinutý pro tenhle barák aby ho mohly v rámci hypermódního minimalismu pokrejt jednim povrchem od střechy až po základy.

Večer spíme v Generator hostel v Kodani, což je pořádnej nekompromisní barák - jeden pokoj má asi osm metrů čtverečních a vejde se do něj šest lidí, neni tam ani jedna skříň protože všechny věci se zasouvaj do šuplete pod postel. Všechno je narvaný tak aby nezbyl ani kousek místa. Další den po ránu nás autobus doveze do nový studentský koleje od Lundgaard & Tranberg, kterejm investor řekl že chce nejlepší studentskou kolej na světě a nechal jim neomezenej rozpočet a za tu cenu dostal nejhorší projekt kterej si dokážu představit. Prostorově o něco luxusnější kolej než je standard, oblečená v nadpřirozeně drahejch materiálech který neuměj stárnout, vyvedená v levnym designu masový produkce dvacátýho prvního století. Modernistickej urbanismus s využitím asi dvaceti procent pozemku. Náklady na metr čtvereční v přepočtu 250 000 kč.

Cestou zase pár zajímavejch a definitivně nudnejch "anonymů"

8 - house (Bjarke Ingels Group): šílenej barák na vesnici. Nikdo nikde, žádný lidi, jenom vítr a "ulice" vinoucí se z přízemí postupně do sedmýho patra, podél se táhnou prázdný předzahrádky před vstupama do jednotlivejch bytů. Výhled z vejšky 24 metrů na pláň s krávama. Chlápek, kterej meje skleněný zábradlí osmičkový ulice, řiká že to meje dvakrát nebo třikrát do roka. Jestli má umejt dva kilometry zábradlí, tak to asi víckrát do roka ani nejde. Podruhý vzpomínám na "Playtime".

Po obědě Ørestad - Modernistická čtvrť se všim všudy z přelomu 21. století neni až tak daleko od centra Kodaně. Novej development je první co se rozjíždí na předtim nikdy nezastavěný ploše která má výhodnou pozici mezi centrem a Øresundsbroen - cestou do Malmö. Předpokládá se, že tam bude bydlet 20 000 lidí a 80 000 pracovat. Postupně fotim špičatý balkóny VM house (studio BIG) a královskej prostor parkoviště VM mountain (BIG) a pak dostáváme od Michaela krátkou přednášku s diskuzí ve škole Ørestad High school (studio Arkitema), která vypadá jako jedinej rozumnej barák co sem měl možnost dneska vidět.

V blejskavym mrazivym ránu kolem kanálů a řeky do Dianamten - The Royal Library (Schmidt Hammer Lassen). Tenhle dům /přístavba ke starý knihovně/ asi inspiroval pražskej River diamond a nebo naopak, je to totiž úplně stejnej případ - barák rozříznutej napůl a mezera vyplněná sklem, ze který se dívá na vodu. Tady ale vyhrává pražskej diamant 2:0 - černá dánská knihovna je oproti naší žehličce dost masivní a neelegantně tlustá, navíc moment "rozříznutí" je vyvedenej do důsledku v podobě křečovitejch "ladnejch řezovejch" křivek. V roce 1999 bych si dokázal představit lepší baráky.

Z diamantu spěcháme po prosluněnym nábřeží ..

.. aby sme vlezli do masivního odpudivě monumentálního baráku Danmarks Nationalbank od Arne Jacobsena, kde nám samozřejmě v holym prázdnym atriu v rámci bezpečnosti zakážou fotit. Podle toho domu těžko soudit, jestli je banka pro klienta přítel nebo nepřítel.

Posezení před Královskym divadlem s výhledem na Operní zvíře. Ale zvířata nejsou daleko..

Royal Danish theatre (Lundgaard & Tranberg). Něco se tady potichu plíží do světa a žere ho zevnitř. Ničí hodnoty a všechno co nedokáže sežrat obaluje pevnym slizkym obalem. Vytváří svět lživej svět lesklýho povrchu s vyžranym, dutym vnitřkem bez hodnoty. Design. Postavíme si velký abstraktní prostory z drahejch konkrétních povrchů, který sou tak velký a tak extrahovaný, že nevěděj co sou vlastně zač, nejsou schopný uvědomit si vztah mezi abstrakcí svýho tvaru a realitou svý kůže. Jsou moc velký na to aby se dokázaly schovat, musej zůstat velký a rozpačitý a sedět na břehu řeky jako nafouklá ošklivá chudák žába který někdo oblíkl zlatej kostým a obrátil na ní zraky lidí. Velký papírový prostory pro naší lehkomyslnou přetvářku. Plastová nesmyslně velká hala hala královskýho divadla z velkolepejch luxusníxh drahejch cihel s obrovskym oknem který každej večer nad sklenkou šampaňskýho zobrazuje povrch světa do jehož rozkládajícího se nitra už nechceme vidět. Kloužeme večer taxíkem po jeho povrchu a za našima zádama se papírovej dům v oblacích rozpadá a je odnášenej větrem, nevrátí se až do naší další návštěvy.

Copenhagen by bike. Pučit si tady kolo je stejně lehký jako pučit si košík v samoobsluze. Důsledek toho je samozřejmě to, že kol je pomálu. Nevadí. Ačkoliv je Kodaň známá jako jedno z nejvíc cyklistickejch měst, v reálu to neni nijak růžový. Cyklostezky sou sice vedle každý silnice a někdy sou taky bezpečně oddělený ostrůvkem nebo sou ve stejný vejšce jako chodník, ale křižovatky sou na tom hůř. Neni tam žádnej moc systém kterej by cyklistu navigoval a většina cyklopruhů končí u semaforu a začíná až na protější straně. Zatáčení doleva lidi dělaj tak že vjedou na chodník vpravo a otočej se o 270 stupňů, takže se pak připojej k lidem čekajícím ve směru doleva na červenou. A vjíždění na chodník hned za křižovatkou, když mám za sebou sto dalších lidí spěchajících na kole z práce, neni růžový. Přesto nacházíme páteřní cyklostezku postavenou na trase bejvalý železnice. Prochází celym městem a necháme se jí unášet daleko na západ. Mám takovej ten dálniční pocit - jedu v mezeře mezi ostatníma lidma a všichni jedem stejně rychle, občas někdo odbočí a občas se někdo přitočí. Cyklistika dostává v tomhle silně automobilovej charakter. Euforie. Míjíme průjezd s popelnicem /skoro tak krásnej jako bejvaj v Praze/, projíždíme kapiláry obytný čtvrti hodně příjemnýho měřítka /najednou mám pocit že na ulici vidim minimálně o dvěstě procent víc lidí než v normální čtvrti/, dáváme si kafe na nábřeží velkýho z obou stran zaslepenýho kanálu.

Přes řeku dělaj novej most a místo lešení tam maj filigránskou konstrukci z drobnejch prkýnek, která by si zasloužila tam zůstat /ona to neni řeka, ale jenom kanál kterej odděluje půlku kodaně od pobřeží, což je vlastně velkej ostrov/.

Večer zastavíme u zdejší fakulty architektury v bejvalejch kasárnách či čem, zrovna tam dělaj nějakej workshop a na zdi maj kompletní kontakt list se všema lidma co tam studujou a učej a s jejich fotkama. Je jich tam ani ne sto.

Ve zvyšující se rychlosti pohybu kola se scény a příběhy mixujou a trhaj na drobný nesouvisející fragmenty..

Protože mě už nebaví večerní vysedávání v drahejch hospodách nota bene "zábava" v tanečních klubech kde se za vstup platí 60 DKK a za šatnu povinně dalších 20, jdu večer do Opery. Taky za 60 DKK. Barák opery za to vůbec nestojí, ale představení je skvělý, zvlášť když se do ní jede na kole. Protože sem se pro operu rozhod na poslední chvíli, deset minut před začátkem představení si akorát stihnu koupit lístek a dát si batoh na věšák /je tady hodně lidí v neformálnim a taky hodě mladejch lidí, takže muj svetr ani nedělá moc problém/ a už to začne. Zlatej kohoutek od Nikolaje Andrejeviče Rimskijho-Korsakova. Akorát že tentokrát to neni opera ale balet, dánové to asi přepsali. Scénografie je trochu jako zvětšená IKEA, řekněme severská interpretave východní kultury. Miliarda zářivejch barev a vzorů a skvělá hudba. O přestávce si bohužel nemůžu koupit anglickej program protože ho nemaj, ale spolu s dvěma cizíma babičkama dostáváme dokonalej popis děje od milý dánský holky z personálu. Když balet skončí, před Operou stojí pár taxíků, jeden trajekt a asi dvěstě kol. Přicházej dáni v oblecích a dánky v šatech, nasedaj na kola a užívaj si cestu domu podzimnim městskym večerem. Čau Kodaň.

Poslední Dánskej den patří Jørnu Utzonovi. Kostel v Bagsværd je racoinální grid místností obklopenej chodbama a přikrytej měkkym bílym těstem vyvěšený betonový střechy. Je slyšet dvojhlasej zpěv. Sou to dvě švédky, taky od nás ze školy. Místo aby řekly že se jim ten barák líbí tak mu zazpívaj.

Potom Utzonovo sídliště Kingo houses, atriový domky který sou v řadách a jako klky vybíhaj do volný přírody. V atriovosti kombinovaný se vstupama do volný přírody vidim určitou míru schizofrenie.

A nakonec Louisiana Museum Of Modern Art - výstava New Nordic, na který se Michael podílel. Sem naprosto sedřenej a vyšťavenej a nehodlám se teď koukat na žádný výkresy ani rendry ani fotky. Takhle se architektura přece nemůže prezentovat, lidi to nedaj. A navíc to je jenom obraz architektury, nedá se zažít, ne? Naštěstí je v jedný místnosti pět pavilonů-instalací. Jedna z nich, od islandskýho studia, Granda je skvělá. Pozdějc o tomhle pavilónu napíšu finální "papír". A protože se mi nechce o tom znovu psát, tady máte úryvek o mym zážitku v originálu v mojí špatný angličtině:

"Between the other pavilions raised up in the exhibition room, I can see a large blue roll of corrugated iron standing in a red lava gravel bed. One would not say it is primarily beautiful, but with its simplicity it holds some kind of ruffled elegance. Unlike the other pavilions this unusual but archetypally self-evident form is enclosed and seems to contain some type of concealed mystery. The unstuck ends of the wavy steel sheet leave in the mass narrow slit which invites people to explore magical inside. However I am not sure If visitors are supposed to take this way, I enter this strange door and I am absorbed by the steel being painted on red. It is not easy to move through that narrow corridor formed by slightly sloping walls and I have to lean on the wall on my right hand. I can hear the clanking of the scratched wavy iron and crackling of the red lava gravel under my feet. Suddenly the slit becomes wider and it finally leads to the round central space enlighten from above. Now, when I am completely divided of outer space and I can hear only poor distorted reflections of life outside in exhibition, I feel very alone in this darken space. In fact, when standing on the lava stones, enclosed in those rough walls, my mind leads me to imagine that the outer space is not an exhibition area anymore, but vast rocky landscape of central Iceland and this is just a shelter on the top of a hill. Or maybe this shelter stands in forgotten courtyard surrounded by two storey houses covered in corrugated iron painted on blue and red near the center of Reykjavík. Has anyone been at this place ever before? This brings me to the reality: Is this still a part of an exhibition or is it just a magical non-intended space? As I turn my head up, I am momentary scared by a large lava stone hanging uncertainly between the metal sheets. Of course, this is also a part of a well-intentioned exhibition pavilion – architecture always should be fun first of all. Now I can leave this well-made installation enriched by unusual experience and inspirational thoughts." {Tomáš Feistner / Nordic architecture / Fall semester 2012 / Studio Granda’s installation at the New Nordic exhibition, my reflections}

A protože sem se na pár věcí v Louisianě přece jenom podíval, tady jsou: Nereálná místnost, Fragment výstavy "self-portrait" a fenomén poslední doby - museum shop /On i ten barák byl totiž pointem, proč sme tam jeli - příjemnej barák jako srostlice starý vily a čehosi novýho, co dává prostor pro "Váš piece" a je to zticha/.