pátek 28. září 2012

Oslo

V pátek ráno místo školy jedem do Osla. Je to mnohem starší město než to naše švédský, založil ho jeden z Haraldů kolem 1050. Potom, co ho v sedmnáctym století složil požár, ho trochu přemístili a pojmenovali ho Christiania, protože ho obnovil Christian. Oslo se to znovu menuje až od 1925. Původní jméno vzniklo podle ména nějaký farmy která tam asi předtim stála, která se menovala stejně. A jazykovědci se shodujou na tom že to slovo mohlo znamenat téměř cokoliv. Je to nejdražší město na světě /Ale přesto tam de sehnat chleba za 7 NOK/. Žije tam milión a půl lidí.

Jedeme tam autobusem za 275 SEK zpáteční. Je to poprvý co po měsíci a půl opouštim Göteborg na dýl než na dvě hodiny. Takže potom, co nastoupíme, se odehrává poslední část mýho příjezdu pozpátku. Nils Ericsson terminal, křižovatka s obrovskym modrym dlouhym mostem /o kterym nám řekli že mu za pár let vyprší životnost takže budou muset udělat novej vošklivej most/, železnej vošklivej Skanskaskrapan "lipstick" /Erskinův výsměch?/, hromotluckej hnědej sud sila u řeky, tunelem pod řekou na Hisingen a dál krajinou. Mapa sice vypovídá o tom, že se dost dlouho po dálnici jede industriální periferií, ale stromy vedle silnice jí dobře zakrejvaj. Pak nádherná švédská a norská krajina vlnitá podzimem zbarvená krajina s vyčuhujícíma šutrama pokrytejma vřesem, březovejma hájema za kterejma sou schovaný velký červený stodoly, louky s vysokou trávou a oranžovo červeno tmavozelený lesy. Nekonečno kombinací naprosto jednoduchejch banálních prvků naskládanejch do skvělejch kompozicí. Každý místo je jiný, jestliže zmáčknu spoušť na jednom, musim jí zmáčknout všude jinak by to bylo nespravedlivý. Lituju toho že sme nejeli radši někam do přírody. Pozdějc zjišťuju, že v muzeu architektury v Oslu je jedna expozice celá o miliónu variací skal useknutejch dálnicí po cestě z Göteborgu do Osla.

Příjezd do města je famózní: Les, dálnice. Za zatáčkou se objeví Oslofjord. Cesta po pobřeží, na pravý straně skály a občas periferie vysypaný z rodinnejch domků, zatáčka a za ní na pánvi celý město s high rise barákama, jak to má bejt, uprostřed /V Göteborgu prej kdysi udělali rozhodnutí, že se nebudou stavět vysoký baráky. Takže z toho vyplynulo, že největší věž města je součástí zábavního parku. Je to věž, která má kolem sebe prstenec křesel ve kterejch seděj lidi a kterej jednou za pět minut vytáhnou nahoru na nejvyšší bod G§oteborgu a pak je pustěj i s prstencem za velevřískání volnym pádem dolu/. A jakmile se přijede blíž k Osloskýmu downtownu, přejede se železnice - po parádnim bílym mostě, celý město jako na dlani, a hned potom se autobus konečně zanoří do nezbytnýho labyrintu mostů tunelů a nástupišť centrálního autobusovýho nádraží. Nádraží je naprosto npřehledný a sou na něj přisátý minimálně tři obchodní centra, takže než se jeden dostane ven, trvá to hodnou chvilku. Holky si dou dát věci do hostelu a v šest máme sraz na střeše Opery. My tam deme dřív.

Oselská opera je z roku 2005, dělalo jí norský studio Snøhetta /menuje se tak hora ve střednim jižnim Norsku v pohoří Dovre na který málem zmrzlo několik mejch kámošů z gymplu/ a stála 4 miliardy NOK, což je asi 13 miliard korun. Na 40 000 metrů čtverečních to je docela výkon. Významná je tim že po střeše se jako po rampě dá vyjít až nahoru na top "ledovce" a koukat se na centrum města. Přicházim k tomu kostrbatýmu skleněno bílýmu baráku po mostku, kterym je ledovec spojenej se zemí. Svítí slunce a celej ten bílej barák mi pálí do očí silou několika tisíc čtverečních metrů italskýho bílýho mramoru, kterym je to shora pokrytý. Mimoto že se dá jít nahoru se taky dá jako po rampě sejít do vody, ale naštěstí je ten mramor nějak upravenej že vůbec neklouže. Jinak už bych byl v Oslofjordu i s foťákem a nedostal bych se po tom šikmym kluzkym ven. Cesta nahoru je běloskvoucí, zířivá a čistotná. Cesta dolu na skateboardu je zakázaná. Stejně by se tam všichni zabili. Ale když chtěli udělat ledovec, měli tam udělat i vlek, přece. Nevadí. Aspoň je povrch na některejch místech drážkovanej jako kdyby tam projela rolba a udělala manžestr. A všude možně sou různý rejhy, výstupky a rozlámaný trojúhelníkový plochy a změny vzorů dlažby, prostě jako na sjezdovce před obědem. Vevnitř v ledovym království je spousta krystalů a rozlámanejch tvarů, který sou všechny taky běloskvoucí, kromě jedný stěny která si za kosočtvercovym vzorem hraje na zelenou. A uprostřed toho je obrovskej dřevěnej sud z prkýnek, do kterýho si všichni choděj poslouchat jak tam jiný lidi hrajou na hudební nástroje. My tam ale nemůžeme protože nemáme lístky na koncert.

Večerní mix, plnej kavárny a nočního chození po ulici.

Na noc máme domluvenej couchsurfing - Když sme s Kevinem a už s koupenejma lístkama sháněli den před odjezdem couchsurfing, naprostou náhodou odpověděl Michal, jeden kluk z Brna, co je tam na Erasmu, a že prej nás k sobě vezme. Takže v osm na nás čeká pod ocasem /místní jezdecká socha u královskýho paláce/, společně s Bárou a Lucií, který bydlej na stejný koleji, takže půlhodinová cesta z centra na kolej se zdá trvat asi tak pět minut. Večer nám michal připraví místní lokální lowcost specialitu - rybí pudink. Trvá mu asi tak půl hodiny než přesvědčí Kevina vo tom že to fakt neni dezert ale spíš normální filé který se na talíři chová jako puding. Kevin je stejně ale překvapenej když to dostane na stůl, možná i proto že to je celý zabalený eště s něčim v tortille a je to vlastně dost skvělý. Potom otevřem jedno z vín který Magda přivezla a který sem vzal s sebou do Osla a který je náhodou od Michlovskýho z Moravy, což je jak Michal řiká jedno z těch fakt lepších. Děkuju Magdo. A když víno dojde, Michal otevře Akvavit kterej sme mu z levnějšího švédska přivezli, a večer pokračuje asi do dvou..

Ráno je modrobílý třpytivý a čerstvě voní. Čekáme s Kevinem, Thomasem a Harrym před radnicí na ostatní, oni po ránu žerou hnusný vostrý lupínky, my žerem přitom nějaký pečivo s marmeládou z domova a po obrovskym prázdnym náměstí, kde občas projede tramvaj po neviditelnejch kolejích, přicházej v protislunci Louise, Caro a Daniela. Nejdřív si důkladně prohlídnout radnici zvenčí i zevnitř. Mně to samozřejmě trvá nejdýl se všema těma blbejma fotkama, takže jediný co mě zachrání je, že Harrymu je zima a musí si dojít zpátky do hostelu pro bundu, takže se nakonec nečeká jenom na mě. Radnice se začala stavět v roce 1931 ale dokončili jí až po válce. Dělali jí dva myslim docela neznámý chlápci Arnstein Arneberg a Magnus Poulsson, ale udělali to excelentně. Je to velkej hranatej barák kterej od moře odděluje jenom velký volný náměstí na kterym se dá dělat prakticky cokoliv /Taky se tam celý Oslo sešlo po útocích v 2011/. Protože ale celý město neni na moři ale na souši, je hlavní vstup z druhý strany baráku, kde kolem je trochu přemajestátnělý půlkruhový náměstí. Před vstupem je fontána se sochou dvou labutí, kolem ochoz z výjevama z norský historie vyřezanejma ze dřeva, na zdi astronomický orloj-hodiny. Protě všechno co má bejt.

Ale všechno začíná teprv když se vejde dovnitř. Je tam obrovská hala a nahoře ochoz a schody a na něm vstupy do několika dalších velkejch místností v prvnim patře. Místnosti sou obrovský a většinou maj veprostřed velkej stůl nebo něco. A z těch který sou otočený na jih, je vidět to náměstí s mořem, přístavem a celou druhou stranou Oslofjordu jako na dlani. Prostě nádhernej výhled. A tohle všechno vevnitř, vyjma toho výhledu a podlahy, je dočista celý do posledního kousíčku pomalovaný obrovskejma pořádnejma nástěnnejma malbama, který taky asi ukazujou něco z historie, nebo vzorama ze kterejch IKEA určitě čerpá inspiraci pro ty svoje krásný látky. Nikdy sem neviděl tak nádherně pomalovanej barák novější než z baroka, vůbec se s tim prostě nemazlili a vytřískali na zdi plný kýble pestrejch barev. Dohromady se šílenejma lampama, který museli přitáhnout z nějakýho Gaudího baráku, má každá místnost svojí nádhernou temnou nebo světlou atmosféru a nic nedokážu si představit, jak by někdo chtěl docílit podobný majestátnosti, "velikosti" a elegance bez nástěnnejch maleb jenom trapnou "řečí materiálů".

Ano, fotil sem i na záchodech. Kolem nejhezčích skladovejch baráků který sem kdy viděl /bohužel to plátno s obrýzkama je asi jenom provizorní/ do novýho muzea moderního umění který dělal Renzo. Strašnej, blbej a hnusnej barák. Vevnitř s bláznivou výstavou japonskýho umění a velkou prsaticí jejíž rozkrok si zezadu fotí pán s velkym foťákem.

Potom novou čtvrtí na umělym ostrově plnou novejch tuctovejch developmentů, ze který se pravděpodobně stane za pět let gated community /Olav Selvaags plass, Albert Nordendengt plass/, kolem pětiúhelníkovýho náměstí který nemá méno protože je to asi jenom křižovatka ale přesto je to tam hrozně příjemný,

do růžový kavárny Den Gode, kam asi chodí místní bohatá alternativní smetánka, ale neni to tam špatný. Na zdi maj velkou fotku normálního člověka normálně stojícího na normální louce za docela normálního letního měkkýho severskýho protisvětla kterýmu docela normálnim způsobym vybuchuje hlava. Působí to nevzrušeně, lehce, jemně a mírumilovně. Jedna taková každodenní tichá příhoda.

Protože ostatní hodlali sedět v kavárně asi tak dalších šestnáct hodin, šel sem napřed s tim, že se buď potkáme v DogA /Norwegian centre for architecture and design? - og znamná v norštině "a"/, nebo až k večeru, protože já sem chtěl jít trochu jinam než oni chtěli. Takže sem se vydal kolem malebnejch baráčků, kde to vypadalo jako že v některejch bydlej ty nejchudší a v některejch naopak ty nejbohatší norové, zarostlejma zahradama a divnejma malejma schodama kde je překvapivě velkej provoz.

Na křižovatce jedný chudší čtvrti je pak skvot kterej se menuje Hausmania a dost lidí tam asi bydlí a dost se toho tam asi děje, večer tam maj zrovna nějakej koncert ale teď je tam prázdno.

do toho výstavního baráku, kde sem zjistil že neni vůbec nic zajímavýho /asi se dostáváme čim dál víc do fáze kdy forma výstavy je důležitější než její obsah/. Zjistil sem, že si tam nemůžu ani nabít mobil pritiže nemám nabíječku, takže se pravděpodobně nedokážu ani sejít s ostatníma a ani večer prozvonit Michala že sem u dveří, takže si ho někde musim nutně nabít. Zastavuju se teda eště aspoň u baráku, kterej byl původně z cihel a oni ho prostě celej vzali a natřeli nabílo, takže pod tim ty cihly prosvítaj a celý to dostává příjemnej náznak dezénu. Pak se du podívat na barcode věžáky který dělaj Oslo víc městem, ale zblízka vůbec zajímavý nejsou, a po mohutnym mostě přes nádraží zpátky do obchoďáku koupit nabíječku abych si moh nabít ten mobil.

V obchodě s nabíječkama mi řeknou, že si můžu za pakatel nechat nabít telefon v Telekiosken a že to dělaj skoro všichni. Takže mám volnejch dvacet minut než se mobil nabije, těch využiju k tomu že si během nich v nejdražšim městě světa koupim nejlevnější kalhoty který sem si kdy koupil. Sou ve slevě v Hennez & Mauritz a já si myslim, že už nikdy nepudu do sekáče, kde sem hledáním kalhot strávil poslední měsíc minimálně deset hodin čistýho času, aniž bych jakýkoliv našel. Samozřejmě že v Göteborgskejch sekáčích na takhle levný kalhoty nenarazíte ani když sou to dědkovský XXL. Během večera v klubu Mono, jehož hlavní a nejlepší prostor je dvorek o velikosti 5x5 metrů kam by se jinde dávaly popelnice, potkáme norskýho učitele na kytaru kterej většinou žije na venkově a hodlá se tam přestěhovat i když je oficiálně zakázaný bydlet v "chalupě" /asi kvůli daním který by jinak nemohly bejt tak velký/ a somálskou holku která dělá překladatelství a přestěhovala se sem asi před jedenácti lety a s tim učitelem se už celou tu dobu znaj. Takže to sou další z lidí který se pravděpodobně příští semestr přijedou podívat do prahy.

V neděli ráno Michal oběhne celou kolej a nakonec přinese celkem tři karty na půjčování kol po celym městě. To je takovej ten systém, že po městě je asi sto stanic kde se dá půčit kolo a když má člověk kartu tak si může kdykoliv pučit jakýkoliv kolo maximálně na tři hodiny. Takže se za to vlastně zaplatí na začátku jenom záloha, která je dost vysoká, ale člověk jí po odjezdu dostane zpátky. Takže si můžem puči kola a Michal nám jede ukázat asi jednu z nejstarších zachovalejch ulic Maridalsveien, kde sou malý dřevěný baráky a ploty a stromy je to tam dost útulný. Ta vyústí hned u jedný starý cihlový rekonstruovaný fabriky stojící nad největším urbánním vodopádem osla. Jako všechny norský vodopády, tohle je obrovská řvoucí peřej, žádnej nudnej svislej pád vody do tůně.

Michal nám pak na zbytek dne nechá karty na kola a tak se můžem podívat postupně do Muzea severskýho designu, kde toho je hrozně zajímavýho ale nejhezčí sou šedesátkový barevný velký plasty, a taky muzea architektury kde mimo velkýho modelu kusu norský přírody /kterej dělali kvůli cestě a mostu kterej vede přes řeku/ vystavuje Per Line - člověk kterej dělá baráky inspirovaný starejma stodolama a prkennejma barákama takže se potom moc nepozná co je vlastně inspirace a co je od něj.

Končíme ve Vigelandově parku se sochama. Po cestě potkáme černýho koně v ohradě kterej je dost jankovitej a dokonce je černej i na fotce.

Vigelandpark se má oficiálně menovat Frogner park, podle čtvrti ve který leží, která byla původně Frognerovym panstvím. Park byl nejdřív normální barokní park, potom ho zromantizovali a nakonec pozvali Gustava Vigelanda aby to posypal sochama. Normálně v létě, kdy sme tam byli naposled, je dost nudně zelenej, ale na podzim se to všechno rozjede do červeně a hned to vypadá jinak.

Večer se loučíme s Oslem u stolu v zaplivanym hostelu, proderem se čtyřma nákupníma centrama na nástupiště a prázdnej autobus nás odveze zpátky do naší polopřírodní městovesnice, na kterou si zase budu muset co nejrychlejc zvyknout. V Göteborgu jsou dvě hodiny ráno, je tma a prší a nejezděj žádný autobusy ani tramvaje.

5 komentářů:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Hoj, jakpak si vedou kočárky na šikmé ploše? Ještě, že se do opery nechodí s kočárkama. Pro matky s měkčí povahou nic moc. Díky za fota květin!! Úžo!!. Radnice nás naprosto unesla, tenkrát nám nějak unikla! Pa A.

    OdpovědětVymazat
  3. Pěkná reportáž o Oslu jen jsi měl alespoň na okraj zmínit námořní muzea - vikingská lodní "architektura". Jinak ten hlavní sál radnice s výhledem na záliv připomíná říšské kacléřství od Speera, taky to vzniklo ve stejné době, co bylo asi dříve? Člověka napadají i jiná jména, třeba Schinkel - jeho krásný kostel v Žitavě doporučuji všem kdo bydlí blízko. Uvnitř radnice jsem nebyl, je to místy pompézní, ale působivé to jistě je. Nejvíc se mi líbily "malebný baráčky", to je krásné prostředí, je tam určitě příjemně za každého počasí. Jirka tady říká, že mu to připomíná Buďánka v Košířích, u Lábuse v minulém semestru řešili tuto lokalitu - sousedské bydlení atd. Tady je zdá se dobrý příklad. Vůbec když jde terén do kopce, tak je to vždy obohacení - viz toskánská náměstí. Mar

    OdpovědětVymazat
  4. Jo, v tom kočárku byly jenom nějaký hadry. A stejně kdyby to pustila tak tam je taková hrana dole, takže by se ten kočárek nejdřív vyklopil a vyhodil by kojence bezpečně obloukem do vody.
    Ty muzea na ty sem se vykašlal, protože sme tam nebyli. Ale samozřejmě tam stále sou.
    Myslim že před válkou si Hitler pozval několik norskejch architektů do říše aby se ujistil že to v norsku budou dělat dobře. Ale myslim že tyhle dva který dělali to radnici to zrovna nebyli. Ale podobnost je stejně dost možná.
    Ty malebný chatky takhle dělaj asi ve všech šesti severskejch zemích bych řek, v Gbg je to samý. A až pošlu kodaň tak to tam uvidíte víceméně taky, ale trochu víc do městska. Je zajímavý, že jakmile vejdeš do takovýhle ulice tak najednou vidíš lidi vcházet a vycházet z domů a dělat na zahradách a sedět a podobně, mnohem víc než v normální ulici.

    OdpovědětVymazat
  5. Samozřejmě ne Hitler ale Speer je pozval.

    OdpovědětVymazat