úterý 18. září 2012

Magda

Magda má přijet v úterý osmnáctýho žlutym autobusem na parkoviště u Nils Ericsson terminalen a má tady se mnou bejt do neděle. Abych jí moh vyzvednout, tak sem asi před deseti minutama na kole ujel z prablbý a pranudný konference o udržitelnym vývoji měst, kde jako studenti pomáháme a za to se tý nudy múžem účastnit. Už nikdy na žádnou konferenci nepudu, přísahám. Takže sedim na nádraží a prší. Protože se na tu konferenci musim za hodinu vrátit a spočítat snoby a snobky jestli sou všichni v autobuse a pak jet s nima na /poznávací vejlet po Goteborgu/, musim magdu rychle dovýzt domu tam jí uložit spát a pak jet zpátky do Clarion Hotel Post, kde ta konference probíhá. To všechno na kole, naštěstí neprší celou dobu. Ale diky mýmu studijnímu vejletu si magda bohužel první den moc neužije.

Co na tom vejletu vidíme a slyšíme, co nám tam povídaj, to radši ani nebudu vyprávět. Jediný zajímavý je že vidíme skanzen bytu z padesátejch let. Jestli ste viděli film Goodbye Lenin, tak tady je to z první ruky. Všechno dobový, od mrazáku přes dětský panenky, ramínka na hadry až po léky v lékárně v koupelně. Jediný co tomu chybí sou ty lidi a jeden jejich průměrnej den, ale k tomu domyslet si jak to chodilo tady zbejvá fakt jenom krok. Mimochodem v jednom šedesátimetrovym bytě bydlelo průměrně pět lidí. Kde je naše skromnost po šedesáti letech "vývoje"?

Večer po vejletu aspoň Magdě ukážu třípatrovej obrovskej sekáč s nadhernejma hadrama a pak si deme s ostatníma /s Annou, Caro a Thomasem/ sednout do café Publik - takovej normální bar kterej si na moc nehraje, prostě je.

Další den ráno se dem trochu projít po městě a já pak musim nechat Magdu samotnou a jít na školní diskuze. Odpoledne sou přednášky, Magdu na ně vezmu s sebou v domění že to bude za něco stát, ale dneska je poměr dobrejch vůči špatnejm asi tak 1:5. Ale já, hlava jalová, si po skončení každý uchovávám naději že ta další bude dobrá a tak je nakonec celej den ztracenej. Nevadí, večer se to jde vykompenzovat k Robertovi a Francesce kam přijdou další dobrý lidi a je tam veselo.

Čtvrtek. Jedeme se podívat na ostrov. Náhodně si vybereme loď na Saltholmen a náhodně vystoupíme na Styrsö Tången. Je to jeden z třech největších ostrovů v ústí Göta Älv, je z poloviny hustě obydlenej a cestou sme potkali jeden kostel a jeden obchod. Z přítavu za párem švédekejch babiček, úzkou ulicí mezi tmavě šedivejma plotama pokrytejma lišejníkem, kolem zrezlejch unavenejch branek do zahrad s vopršelejma palácema a kolem mrtvejch rezavejch těl bicyklů, který nikdy neviděly nic jinýho než cestu do přístavu, až k bílýmu hranatýmu baráku přichycenýmu na tom co zbylo z krajiny když hlínu odvál vítr. K jednomu baráku se chodí po betonovym pásku širokym třicet centimetrů, kterej se vlní mezi kamenama. Širší přece neni potřeba. Pak se objeví cesta lesem vysypaná nadrcenym tim, co zbylo ze stromů, a začne pršet. Nevadí, švédskej břízovo-borovicovej les a všechen mech a tráva na zemi všechen déšť vysajou jako houba. Po chvíli melancholický přírody se vyleze na malou skalku ze který je vidět na záliv s rákosím a skalnatejma bochníkama který čouhaj z vody a vyjde slunce a celá ta mokrá zelenožlutošedivá scéna se začne jemně třpytit. Cesta zpátky už je zase přikrytá hustou bílou zářivou oblohou, která zastaví čas tak, že všechno ztichne a přestane se hejbat, jenom horní větve stromů se musej dokejvat a voda se musí dovlnit. Krajina, opršelý vyšisovaný domy, jejich barevný ploty z šípkovejch růží, asfaltová silnice s průzračnejma loužema a za ní žulový skály s pramínkama trávy ve sparách, všechny tyhle věci tiše stojej a vyzařujou jemný bílý severský světlo který jim nechala před chvílí obloha.

Sobota. Krmení tuleňů ve Slottsskogen. Ošetřovatelka dvacet minut něco vypráví tuleních, vlastně může to bejt cokoliv, možná to ani neni o tuleních, vypráví to švédsky. Za těch dvacet minut šest velkejch tlustejch klobásovitejch tuleňů spolyká obrovskou rychlostí velkej kýbl plnej čerstvejch lesklejch ryb. Ty nejdrzejší z nich se přitom vůbec nestyděj valit se na svejch tlustejch kožích přímo k ošetřovatelce a strkat svoje čumáky, přímo do kýble a užírat. Vzadu zase zaostává jeden chudák, kterej sotva vyleze z vody a občas jenom chytne rybu z milosti kterou mu ošetřovatelka hodí přes celej bazén přímo do tlamy. Sou to vůbec divný zvířata, maj tvar doutníku a barvu kropenatý klobásy, na jednom konci toho je ploutvovitej ocas a na druhym konci psí hlava s obrovskejma očima bez uší. Ty by jim ve vodě překážely. Po krmení tuleňů je krmení tučňáků ve vedlejším pavilonu. Ošetřovatelka se jenom přesune na nový místo, vezme si novej kýbl a už je u tučňáků. Tohle krmení je mnohem nudnější, tučňáci se o ryby evidentně nezajímaj. Občas akorát jeden z nich chytne rybu do zobáku a provokuje ostatní, takže se strhne velká honička o jednu ubohou kořist, přičemž mezitim u nohou ošetřovatelky pomalu klesá ke dnu dvacet dalších nepovšimnutelnejch lesklejch porcí z kýblu.

Jedeme se tramvají podívat na Masthuggskyrkan. To je ten velkej červenej kostel kterej stojí na kopci ve čtvrti Stigberget. Postavili ho na začátku dvacátýho století a asi docela pasuje do "nationalromantisk" /národní romantismus - jak sme se pozdějc dozvěděli z přednášek, severský národy nemaj většinu neostylů jako my v evropě, ani arts and crafts ani secese a podobně, místo toho maj národní romantismus, severskej klasicismus a podobně. Úpěnlivě hledaj svojí identitu a já na tohle téma časem asi budu muset něco napsat, protože to je téma samo o sobě. Aby ne, když o tom máme jeden ze tří předmětů/. Jakmile se standardnim zdejšim polopřírodnim-poloměstskym parkem vyleze na kopec, nejdřív je vidět autobus s japonskejma turistama, pak zeď, kterou je kostel obehnanej, obloukotrojúhelníkovej vstup a velký cihlový těleso kostela s razantně předimenzovanou věží. Vlastně, aspoň z východní strany, je ta věž fakt moc velká a ten kostel kvůli tomu fakt dost vošklivej. Zdálky se to nezdá, zblízka je to znát. A taky je celej cihlovej samozřejmě, jak by ne když je to národní romantismus /cihly sou samozřejmě dánská tradice, ale protože dánové goteborg založili, tak to zdejší převzali a považujou to za svoje téma/, ale když se vejde dovnitř, octnete se najednou o pětset let zpátky v dřevěnym kostele někde na vesnici eště mraky dál na severu. Celá klenba je fakt udělaná z trámů naležato, stejně jako roubená chalupa, zajímalo by mě jak to je konstrukčně provedený a vůbec jak to sedí s těma cihlama zvenčí a jak na tom sedí krov, takže na zděnej podklad zbejvá jenom asi šest nebo osm metrů vejšky - až potaď, pokaď končej oblouky klenby mezi sloupama. Nicméně nálada vevnitř je skvělá, starožitná vůně dřeva a vesnická domáckost, a když eště navíc vevnitř probíhá nepravá svatba dvou lidí oblečenejch v civilu za reálný hudby varhan, je to vono. A jakmile divná svatba skončí, sedne si před oltářem ženská ke klavíru a naplní bílý tlustý zdi a černý tlustý trámy nádhernejma jemnejma bílejma zvonivejma tónama.

6 komentářů:

  1. A vidíš? Odpustil sem si to že mi přišla ta ošetřovatelka hrozně nápadně podobná svejm svěřencům .. Na těch fotkách to ani neni vidět. Možná že jim ujídá ryby.

    OdpovědětVymazat
  2. To me ani nenapadlo. Spis ze to sou fakt tuleni, ja myslela nejdriv ze lachtani./ a nemas tu fotku s obsahem moji krosny.)

    OdpovědětVymazat
  3. Myslim že pak udělám zvláštní článek o obsazích a nákupech ))

    OdpovědětVymazat
  4. Tomáši, ten text je nádhernej!!!!!!!!!!! Úplně mě to dojalo. Díky moc. Moc a moc zdravím - Vás oba!!

    OdpovědětVymazat
  5. No, po pravdě řečeno mám někdy pocit že ujíždim do holčičího stylu trochu, musim si dávat pozor abych to nepřehnal.

    OdpovědětVymazat